zamieszczenie przez Panią na Facebooku linku do czeskiej audycji radiowej o Pani, przypomniało mi, że mam kilka artykułów z prasy czeskiej o Pani. Odszukałem je i wysyłam w tym liście. Wszystkie te materiały są bardzo entuzjastyczne. Mnie czytało je się z lekkim uśmiechem na twarzy. Rzadko miałem związek z językiem naszych południowych sąsiadów i przecież także Pani przodków. Zdumiała mnie ilość dodatkowych znaków w piśmie czeskim - te kreski, "ptaszki", "kółeczka", znaki miękkie...
Bardzo serdecznie Panią pozdrawiam i życzę miłej lektury.
Maciek
Ps.
Nie jestem pewien czy doszedł do Pani mój ostatni mail, w którym wysłałem też kilkanaście nowych okładek. Tam była też odpowiedź i sugestia dotycząca Pani pytania do mnie. Jeśli nie, to oczywiście wyślę jeszcze raz.
Natomiast poszukiwania już rozpocząłem. Będę na bieżąco informować.
Dva herecké debuty v polském filmu
PIOTR GARLICKI
KRYSTYNA JANDOVÁ
Na plátnech polských kin v uplynulých dvou letech zaujaly dve nove výrazné tváře mlodych hercu, jejichž ambiciózní vstup do povedomi filmové veřejnosti byl v lonském roce ocenen cenami populárnich poskych filmových časopisu: Piotr Garlicki dostal cenu časopisu Film za roli Jaroslava v Zanussiho filmu Ochranné zabarveni a Krystyne Jandové, představitelce Anežky z Wajdova filmu Clovek z mramoru, udelil svoou tradični
cenu Zbigniewa Cybulského čosopis Ekran.
PIOTR GARLICKI, kterému je dnes třiatřicet, má za sebou teprve sedm let herecké praxe. Po přerušených studiích orientalistiky odešel na vojnu a teprve poté začal studovat herectví na varšavské divadelní škole. Tam se setkal s učitelem a budoucím filmovým partnerem Zbigniewem Zapasiewiczem, který se ujal vedení jeho ročníku po smrti
známého herce Jana Kreczmara. Osobnost Zapasiewicze mela na Garlického hereckou
prupravu a pozdeji i práci, zvlášte ve filmu, silný vliv. Garlicki otevřene přiznává, že se při jejich vzájemné spolupráci ve filmu „na nem“ učil. Dnes je Garlicki členem varšavského Divadla' Rozmanitostí (Teatr Rozmanitoćśi), ale na jevišti si dosud mnoho
nezahrál. Za zmínku stojí snad jen dve hlavní role: ve Stínu Jevgenije Svarce a Shakespearovč Zkrocení zle ženy. V divadle, které vyžaduje časove náročnejší cestu k herecké zralosti, prochází dosud etapou let tovaryšských. Jinak ve filmu: tady byl jeho vzestup k herecké zralosti daleko rychlejší. Už za studií si zahrál epizody ve filmu Jerzyho Sztwierni Sedm rudých ruží a v Zanussiho televizním filmu Za stenou.
Po škole následovala výrazná epizodní role ve Wajdove filmu Hranice stínu a pak přišly
dve hlavní role, kterými se prosadil do vedomí veřejnosti: už citovaná role Jaroslava
(1977) a postava Edwarda Dembowského z filmu Stanislvawa Róžewicze Naružívost (1978). V roce 1978 znovu hrál u Zanussiho, tentokrát epizodní roli ve filmu Spirála a
nyní dokončuje práci na hlavni roli filmu o Felixu Dzeržinském. `
Jaros1av v Ochranném zabarvení je postava, která ve filmovém příběhu prochází procesem lidského zrání a souběžně jako by dozrávalo i Garlického filmové herectví. Pro začátečníka to nebyla snadná role, vždyť rovnoceným partnerem vysokoškolského asistenta Garlického tu byla postava docenta, jakéhosi moderního Mefista, kterého výborně zahrál jeho učitel a mistr Zapasiewìcz. Role docenta vzhledem k naivní přímočarosti Jaroslava je role daleko atraktivnější. Ale právě díky Garlického výrazu naivity a odvahy, s nimiž čelí a odolává manipulacím docenta, dochází k diskreditaci tohoto nebezpečného protihráce. Střídání mladického zápalu se stahováním se k vnitřnímu soustředění a napjatosti přesvědčivě vykresluje obraz člověka, který prochází sice heroicky obřadným, ale zároveň i smutným obdobím dozrávání. Postava Dembowského v Náruživosti je jakoby pokračování osudů a vnitřního vývoje člověka obdobně založeného, jako je Jaroslav. Tady je to už dospělý člověk, vnitřně zralý a nesoucí tíhu osamocení, uznávaný hrdina revoluce, neohrožený i v okamžiku smrti. Ale
Garlicki vykresluje tvář politika, který se umí dokonale ovládat, udržovat mezi sebou
a partnery odstup, potřebný k podobnému vnitřnímu soustředění a napjatosti, podmíněný však i tragickou předtuchou smrti, vědomím marnosti vyvolané revoluce i vlastní viny; je to postava romantická, ale - bez patosu.
Šestadvacetiletá KRYSTYNA JANDOVÁ studovala herectví rovněž na Varšavské divadelní škole a od roku 1975 hraje v divadle Atheneum ve Varšavě. Ani ona zatím nemá větší zkušenosti z jeviště, sehrála jen málo významnějších rolí. Věhlas získává spíše na televizní obrazovce, kde se objevila už během studií v inscenaci Čechovových Tří sester a
po absolutoriu v hlavní roli divadelní hry Szaniawského Devět let, v Beaumarchaisově
Figarově svatbě a v Bulgakovově Alexandru Puškinovi.
Ale nejen to -Jandová je také zpěvačkou populárních písní.
Jejím filmovým debutem byla v roce 1976 velká role Anežky ve Wajdově Člověku z mramoru.
Téhož roku vytvořila ještě menší roli mladé emancipované ženy ve filmu Kamiňskeho Jsem paní Bovaryová. Teprve v následujícím roce ji čekala druhá významná role Alžběty Biecké ve filmu Jana Rybkowského Hranice.
Anežka z Člověka z mramoru je diplomantkou filmové školy av produkci televize natáčí
absolventský film o osudech úderníka z padesátých let - zedníka Birkuta. Jandová hraje Anežku jako detektiva, který je doslova posedlý hledáním faktů, které by mu zjevily pravdu. Tato dravá posedlost projevující se i extravaganci chování, ostře kontrastuje
s chováním ostatních, kteří se nechtějí ve svých vzpomínkách vracet do doby křivd,
kteří dávají přednost pohodlné existenci. Anežka je proto v permanentní konfliktní situaci, ale herečka umí přecházet od vnějšího provokatìvního postoje k momentům, kde
se její sebejistota vytrácí a kdy se v hloubi jeji bytosti rodí i protestní postoj rezignace.
Vzápětí však své krize překonává novým návalem aktivity a bojovnosti a s novou silou a zarputilostí vytváří další provokatìvní situace. Alžběta Biecká, manželka kariéristy Zenona Ziembiewicze, jehož zastřelí služka, kterou svedl, je postavou neméně charakteristickou pro herecký naturel Jandové. Evoluci postavy od obrazu půvabné mladé dámy, zpočátku poněkud neklidné a nervózní, až k vnitřnímu sebevědomí a silnému výrazu hrdé nadřazenosti nad svým mužem, Jandová kreslí ostře dramaticky, se zálibou ve vyhraněných polohách. Je to výkon prostý jakéhokoli sentimentálního přízvuku, emocionálně obnažený a přesný.
Je příznačně, že oba herci debutovali ve filmech dvou nejlepších režisérů polského filmu - Wajdy a Zanussiho. Další svědectví o tom, že moderní herecký výraz, jeho kvalita a sdělnost, už není myslitelný bez kontextu herecko režijní spolupráce a že Samotný he-
recký výkon je v tomto případě velice nesnadnć vypreparovat z kontextu ostatní reality
filmu. V této souvislosti se mluví o spontánním a přirozeném projevu a konstatuje se vliv moderního amerického herectví. Ale je to už obecnější trend současného filmu, v němž libovolný herec nezahraje kohokoli, ale respektuje se umění výběru hereckého typu, který svými fyziologickými předpoklady naznačuje dimense vnitřního života požadovaného charakteru. Pak už má herec možnost tvořit pomocí improvizace co nejdokonalejší iluzi ztotožnění svého ,, já“ s postavou.
Jan Hyvnar
„Film a doba“ 3/1979
Z krajin priateľov
čerpám sama zo seba
Niet pochýb o tom, že Krystyna Jandová je najvačším objavom medzi poľskými herečkami v druhej polovici sedemdesiatych rokov. Energická, plavovlasá a dravá herečka stvárnila v krátkom časovom odstupe tolko zaujimavých, rôznorodých postáv, ako máloktorá začínajúca herečka. V roku 1975 skončila varšavskú vysokú divadelnú školu (PWST). Ako poslucháčka lV. ročník hrala v televiznej inscenácii Tri sestry A. P. Cechova, stala sa členkou Divadla Ateneum, vystupovala aj na scéne Divadla televizie a v kabarete Pod Egidom.
V roku 1978 ziskava dve významné ocenenia za svoju filmovú prácu: Cenu Z. Cybulského, ktorú jej udelila redakcia týždennika Ekran za debut v hranom filme a prvé miesto v ankete Hviezda filmovej sezóny, ktorú usporadúvajú štyri časopisy v čase Lubuskiego filmového leta v Lagówe.
V poľskom týždenníku Film raz povedala: Tréma ma našťastie nikdy neochromi. Prezivam tisicve strachom ale vždy aktivne. V divadle sa mi niekedy stáva, že nedokážem vyjst' na scénu, pridıžiavam sa steny, ale keď sa na ňu už dostanem a reflektory mi svietia do tváre, všetko zo mňa spadne. Tréma niekedy spôsobi, že pri premiére hrám niečo celkom iné, ako som skúšala - v inom tempe a s iným temperamentom. Potom to bud' skorigujem alebo dotiahnem ešte ďalej - záleží na tom,
aký som mala úspech.
O Krystyne sa vravi, že je hviezdou Wajdových filmov. A právom. Najskôr bola Agnieszkou v Clovekovi Z mramoru (1976). Bol to jej filmový debut, ale už tu zaujala svojim hereckým výkonom. Vo filme Bez nakrózy (1978), v tragickom pribehu úspešného televízneho komentátora, stvárnila Agatu. Vo filme Dirigent (1979) vytvorila postavu huslistky Marty. (Bližšie sme o ňom pisali v FaD č. 9/ 1980.) O postave Marty vravi: Nakrúcanie filmu bolo dramatické vznikol z hľadania. Marta, to bola celkom iná postava, ako tie, čo som dosiaľ hrala. Mala byt' bezradnejšia. Spoliehala som sa na intuiciu. Prichádzala som pred kameru a vravela som si, budem nejako reagovat' na to, čo sa bude diat. Ako keby som tú postavu skladala do mozaiky z kamienkov, ktoré som našla okolo seba. Pripadalo mi to ako kolotoč. Wajda ma na stretnutie s Johnom Gielgudom pripravil vetou: „Dobre si ho obzri lebo na tom, čo sa medzi vami vytvori, bude všetko závisieť.“ To stretnutie bolo strašné. Nevedela som ani slovo po anglicky. On sa snažil byťmilý, vravel mi komplimentý ale nedokázala som na ne reagovat Hrôza. Potom sme si nejako porozumeli očami.
U nás sme sa zatial s ňou stretli v snimke Som pani Bovaryová (1977, rež. Zb. Kamiňski), kde bola nahrávačkou hlavnej hrdinky - Anny. Hlavnú úlohu, Elžbietu Bìecku, stvárnila vo filme Hranica (1977, rež. J. Rybkowski) podľa románu Zofie Nalkowskiej, ktorý čaká na premiéru.
Nikdy sa mi zatiaľ nepodarilo zahrat naivnú postavu. Môžem byt' bezradná, sentimentálna, nežná, nešťastná, ale nedokážem byťnaivná. Istá dávka sladkej naivity je nad moje sily - do takých postáv sa jednoducho nevojdem. Postavy, ktoré hrám, sa musia rozvijať a dozrievat. Som v rokoch, keď sa všetko rýchlo meni, naimä u ženy. Mám stále pocit, že mi uniká čas. V repertoári veľkých úloh pre herečky je veľký predel. Je veľa úloh pre mladé ženy, ale potom začına mřtvy priestor. Inštinktivne sa tomu vyhýbam. Stále častejšie sa zamýšlam nad tým, ako budem hrat' ďalej. Bezohľadne čerpám sama zo seba - musim to robit; lebo toho vlastne veľa neviem. Necitim zatial, že by som sa opakovala, ale koľko si toho dokážem ešte navymýšľat? Sú tu však aj chvile, keď si vravím: Koľko skvelých veci ešte môžem zahrat, aký ohromný priestor mám pred sebou.
V roku 1978 nakrútil o nej režisér G. Skurski krátky film s prostým názvom Herečka.
V roku 1978 hrala vo filme Bešťia (rež. J. Domaradzki) podľa predlohy L. N. Tolstého, ktorú režisér situoval do Polska v čase pred prvou svetovou vojnou. Po postave Anny Lipkovskej v Beštii prichádza úloha prostitútky Rozyny v poľskej verzii Golema (rež. P. Szulkin, 1979), inšpirovanej legendou Gustava Meyrinka.
Maďarský režisér István Szabó pripravuje v NSR film Zelený vták o citovom vzťahu, ktorý po rôznych zvratoch nájde vari definitivnu cestu k láske. Hlavnú úlohu má stvárnit Krystyna Jandová. Medzitým jej režisér E. Žebrowski zveril postavu v práve nakrúcanom filme Biely.
Každá úloha mi dáva nové podnety. A pokial' ich nevyužijem hned, tak určite v budúcom filme, možno aj v úplne inej postave, vraví svoje herecké krédo sympatická Krystyna.
ŠTEFAN VRAŠTIAK
„Film a divadlo“, nr 21/1980
LA COMEDIENNE
Vela herečiek túži po slàve, menách svetoznámych režisérov i partnerov, slávnych premiérach, nabitých Sálach pri tlačovkách. Krystina Janda ie jednou z nich. Hrala po boku Lina Venturu vo filme Yvesa Boisseta Vstaň, špión (1981), Jean Moreauovej a Jamesa Masona v_Závrati (1986) Christine Laurentovei. Pamătáme si ju z Mefista (1980). Jej Zahraničné filmy - Zelený vták (NSR, 1979), To bolo pekné leto (1982), Darling tenebus (Francúzsko,1985), Nepokoj v srdci (Švejčiarsko, 1982) čiastočne pozmenili register úloh „tvrdej, priebojnej a brutàlnej blondýnky".
Prišla na svet 18. Decembra 1952 v Strachowiciach. Na herecké štúdium v PWST šla po skončení umeleckej akademie. Ešte ako študentka vytvorila v televiznych Troch sestrách postavu Máše. Filmový debut vo Wajdovom Cloveku zo železa (1976) jej priniesol Cenu Zbyszka Cybulského. Nasledovala Pani Bovaryová, to som ja (1976). V Hranici (1978) bola Alžbetou. ZosobniIa obraz múdrej a šlachetnej ženy, naplnený
lyrizmom a skrytým utrpenim. Vo fiIme Bez narkózy zapôsobìla ako mlčiaca dievčina, ktorej pritomnosť vyžarovala osobité napätie a vzrušenie. V seriáli Doktor Murek (1978) bola opäť silná, energická, živelná. Arletku v jej interpretácii si poľski diváci obľúbili a zapamätali. Po účinkovani v Beštìi (1979) cestuje do NSR, kde ju čàká úloha v Zelenom vtákovi lsztvána Szabóa. Otvorila jej cestu k zahraničnej kariéra.
Či sa cíti byť medzinárodnou hviezdou?
„Viete, la comedienne je vo Francúzsku tá, čo vie hrat, teší sa vážnosti a pozomosti. L'actrice je iba herečka, teda menej ako la comedienne. Vedette – hviezda, ktorú zbožňujù a nekriticky obdivujú, no vôbec nemusí vediet hrat. Chcela by som byť la comedienne.
Francúzsko a NSR sú rozdielne kultúry, dve rôzne Skupiny divákov. Každé ráno pred začiatkom nakrúcanìa som si musela stále opakovat, že čosi naozaj dokážem, čosi, čo sa aj tu bude páčiť. Boli to nekonečné skúšky, život v strese i oháňanie sa jazykmi, v ktorých je veľmi tažko vysvetlit, že to myslim ináč, lebo pochádzam z inej krajiny. V spojení s tým i hladanie spôsobu na presviedčanie ludi, aby ma aspoň vypočuli. Prirátavajú sa i prebdené a preplakané noci, presviedčanie samej seba, že sa nevypláca slepo veriť komplimentom a gratuláciám.
V zahraničných kontraktoch je aj bod, podla ktorého je herec povinný zúčastňovat sa taktiež reklamnej kampane filmu. Obdobie nakrúcania za hranicami bolo naozaj veľmi ťažké. Musela som urobiť štyridsat rozhovorov, zjaviť sa v ôsmich vydaniach televíznych správ a zúčastnit sa piatich vel'kých tlačových konferencií. Na jednej z posledných som novinárom povedala, že ak sa otázky budú dotýkat iba toho, že som Poľka, a nie mojej profesionálnej práce, nie je o čom rozprávať. Navrhla som, aby odišli ti, ktori nechcú vedieť nič iné.
Na istej premiére v Bruseli ma producent obliekol do večernej róby slávneho Guy Larocha. Z bronzového mušelínu, s motivom kvetov a vel'kým pávom. Plášť som mala z atlasu vyšívaného korálkami. Na štastie aspoň pri bižutérii som mala právo vlastného výberu.
Pozicia hviezdy mi dávala výhodu, že som nemusela čakať na záber"
V západonemeckom filme Nepokoj v srdci hrá americkú novinárku, pochádzajùcu z rodiny bohatých fabrikantov, v Závrati opernú speváčku s vel'kým talentom, ktorá stráca hlas. Polovicu filmu hrá takmer bez slov. Daring tenebus je milostné historka slepej ženy režiséra Jacquesa Roufia, ktorý nakrútil mnoho filmov aj s Romy Schneiderovou.
Po návrate do Polska hrala v Syntéze Macieja Wojtyszku úlohu herečky XXI. storočia, predstaviteľku nevydareného pokolenia ideálnych l'udi, čo už nevedia myslieť ani cítit. 'Rok 1983 jej zas priniesol úlohu vo filme To je len rock, najnovšiu dostala v O-bi. o-ba, koniec civilizácie Piotra Szulkina.
Okrem filmových kontraktov Janda nezanedbáva ani divadlo. Pracuje vo varšavskom Ateneu. Velkým uspechom je jej Rita v hre Willi Rusella Výchova Rity.
V televizii ju polski diváci videli ako Abbìe v O`Neillovej Túžbe pod brestami. Insenáciu režiroval Gregor Skurski, autor dokumentárneho filmu o Krystine s názvom Herečka.
Pre našu distribúciu zakúpili film Radoslawa Piwowarského Milenci mojej mamy, kde vytvorila rozpomú postavu matky malého Rafala. Kryška je matkou, ktorá vlastně materské povinnosti zanedbáva až s neuveriteľnou l'ahkostou, na druhej strane je však syn pre ñu „jediným mužom v jej živote". Až do chvile, ked sa situácia prichodom skutočného muža začína menit. Kryška sa rozhodne stat zodpovednou matkou a Rafal
dietatom, čo prozaicky a detsky začína na prišelca žiarlit. Ich vztah sa posúva za dramatických okolnosti do normálnych kolaji. Režisér v jednom rozhovore priznal, že film vznikol pre Jandu, a v pripade. že by odmietla, ani by ho nenakrútil.
Osobitnou kapitolou desatročnej kariéry herečky je jej záľuba v šansónoch. Stále hledá nové a nové výrazové polohy, neustále zdokonaluje svoj talent.
„Vobec nemám pocit pokoja, lebo ten sa zjavuie vtedy, keď si herec vytvori ustrnulý typ. Sú chvíle, ked' si opakujem – kolko šanci na výborné úlohy ma ešte ćaká?"
Spracovala: Anna Skokanová
„Film a divadlo“, nr 6/1987
K nejznámějšim polským herečkam bezesporu patří KRYSTYNA JANDOVÁ. Navic k filmovým rolim je často činna i v televizi: nedávno vytvořila titulni postavu v přepisu literárni předlohy Modrzejewska, jejimz autorem je klasický spisovatel Boleslaw Prus.
Prasa czeska 1988
ODLIšOVAT SE OD PRůMĚRU
Rádi bychom vám přibližili tři polské herce střední generace, které kromě přibližně stejného věku spojuje i něco jinèho. Snaha o zpecifický herecký projev, nepředstirající, plný života, takže jei divák „bere“ u věří mu. Jejich plnokrevné herectví z nich vytvořilo osobnosti, které jsou v současné době oceňovany a dostavají příležitost spíše v zahraničí než doma - ke škodě polského filmu.
Daniel Olbrychski - Grazyna Szapolowska - Krystyna Jandova
Prvni Z nich je - ale zkuste chvíli hadat sami: Je to muž kolem čtyřicítky, kdysi hrával romantické postavy v historických dobrodružných filmech, nyní působí převážně v cizině. Myslím, že by jen málokdo nevěděl, že se jedná o DANIELA OLBRYCHSKÉHO, polskou hereckou hvězdu 60. let, nástupce Z. Cybulského, jednoho z předních Wajdových herců.
Narodil se v roce 1945 v polském Lowiči. Vystudoval hereckou fakultu ve Varšavě. Nejprve hrál v televizním Poetickém studiu. V letech 1964-68 pouzeve filmech a v roce 1969 zahájil svůj divadelní debut na scéně varšavského Teatru Powszechného (Veřejného divadla). K jeho nejvýznamnějším filmům patřily Popely z roku 1966, Boxer,
Jovita, Manželství z rozumu (1968), připameňme Pana Wolodyjovského, Příhody pana Michala, Lov na mouchy, Všechno na prodej (1969), následovaly Březový háj, Krajina po bitvě, Sůl černé země (1970).
Z dalších snímků stojí za zmínku Veselka, Potopa, Země zaslíbená.
Pokračovat bychom mohli i nadále, protože hvězda tohoto nejvýznamnějšiho hereckého objevu polského filmu nepohasla, herec jen poněkud změnil působiště. V roce 1982 odešel z varšavského divadla, nejprve hrál dva roky v Paříži, pak natáčel a hrál po celém světě a často se vracel pracovat do vlasti. V současné době točí pro francouzskou televizi dobrodružný seriál, jehož každý dil se odehrává v jiné zemi.
Jeho hereckou dráhu významně ovlivnil Andrzej Wajda, který ho objevil v jeho osmnácti letech. Olbrychski vytvořil určitý typ, jeho postavy jsou přesvědcivé, sžité s prostředím. Zaplnil opuštěné místo po populárním Zbygniewu Cybulském. Je inteligentni, ctížádostivý, když měl hrát v Potopě Kmicice, půl roku cvičil, dělal kliky a jezdil na koni, aby vypadal sportovně. Ovládá pět jazyků, běžně je schopen hrát ve třech. I to překonává bariéry.
V poslední době natočil v Polsku několik filmů, některé již viděli nebo uvidí i naši diváci: parodickou science fiction Ga, ga. Sláva hrdinům, burcující protidrogový film Jsem proti a dřevařskou balodu Sekerezáda.
Před natáčením filmu Jsem proti se D. Olbrychski musel seznómit s prozblémy léčby drogové závislosti a metodami, které použivá doktor Marek Kotanski: „Kdybych neznal jeho problémy, nikdy bych nemohl zahrát roli člověka, který se bojí o život těch dětí“, prohlásil. „Nepotřeboval jsem znát způsob jeho hovoru, intonoci hlasu, ale jeho
fascinující schopnosti zachraňovat lidi, manipulovat s mládeží,
jeho pochopeni, ochotu obětovat sebe ì svou pověst. Měl jsem však možnost pozorovat
Marka pouze týden a proto se mi zdú, že ani role, ani film
nedopodly tak, jak jsem si představoval."
Názor Daniela Olbrychského na rozdíly mezi polskou a světovou kinematografii jsou trochu skeptické. Domnívá se totiž, že z organizačního hlediska je kinematografie v Polsku snad nejhůře zorganizovanou kinematografii na světě, »přestože tam pracuje mnoho schopných lidí. Nedodržují se natáčecí plány, panuje tam chaos, chybí vzájemná úcta. V cizině se mu snad nejlépe pracovalo s režisérem Lelouchem, přestože jeho poslední filmy byly překvapivě špatné. Je to opravdu fenomenální profesionál, miluje filmy i herce.
Olbrychski také hrál s Liv Ullmannovou. Podle jeho názoru se tato známá herečka snaží být v soukromém životě komplikovaná jako ve filmech a vůbec se jí to nedaří, což je její osobní tragédie. Je skvělá herečka, dobře se s ní pracuje, ale asi příliš dlouho hrála v Bergmanových filmech.
D. Olbrychski jednou řekl, že kdyby se nestal hercem, asi by byl učitelem dějepisu a polštíny. Nebo znalcem malířství. Chtěl by přečíst všechno, co bylo napsáno. Chtěl by hrát tenis, potkat nejkrásnější dívku na světě, ale dostane novou roli a všechno jde stranou. To není kalkulace, takový je jeho život. A to je štěstí pro nás diváky.
Další hereckou osobností, o níž je řeč, je KRYSTYNA JANDOVÁ.
„Herectví je pro mě způsob, jak žít." prohlašuje. „Dělám tuto profesi stejně, jako se dělá každá jiná. Až na to, že herectví vyžaduje mnohem víc sil a emocí. A vypjaté nervy! To ale nikoho nezajímá. Není přece možné hrát osm hodin denně. Hrají deset let bez oddechu, ale nedovedu si představit, že bych mohla dělat něco jiného. A až nyni se pro mě herectví stalo zajímavým. Dospěla jsem k určité profesionalitě. která mi dovoluje hrát tak, jak jsem vždy chtěla."
Takové nadšené herecké vyznání nepotřebuje komentář. Po studiích na divadelní fakultě byla doma - narodila se jí dcera. A její kolegové zatím hráli v divadlech. To už dávno zapomněla na svoji původní profesi výtvarnice a herectví ji zcela pohltilo.
A potom přišel Andrzej Wajda s Člověkem z mramoru. Tento debut jí utvořil, dal směr všemu, co dělala později. Při natáčení se naučila určitému způsobu myšlení, určitému mechanismu tvorby. Byla to její nejdůležitější spolupráce s režisérem. Věřila
Wajdovì na slovo, všemu co říkal nadšeně naslouchala. Pracovala do úpadu, vůbec nevěděla, co se děje mimo natáčení. Zhubla o sedm kilo a ani nepostřehla, že uplynuly tři měsíce. Jaký film byl natočen a jaký dojem vyvolala její role, bylo pro ni úplně šokující. Význam role sí uvědomila až mnohem později při dalším fìlmu opět s Wajdou, který
se jmenoval Bez umrtvení..
Pak Krystyna Jandová začalo spolupracovat i s dalšími režiséry. S Ryszardem Bugajským ve filmu Výslech, který stejně jako Wajdův film Člověk ze železa, byl diváky, zvláště pak mladými, přijat emocionálně, protože filmům nechybí odvaha, nonkonformismus, nesouhlas s pokrytectvím.
Točila také několik filmů s režisérem Piotrem Szulkinem: Golem. Válka světů - Příští století. O-bi, O-ba Zánik civilizace. Hraní u Szulkina je podle Krystyny Jandové pouze a jedině zábavou. A protože s Piotrem absolvovali výtvarnou školu, mají i blízký umělecký a estetický vkus.
Nežli začala natáčet film: Milenci mé matky s režisérem Radoslavem Piwowarským, vzpomněla si na varování A. Wajdy, že nikdy nemá hrát s dítětem nebo se psem, protože odvádějí pozornost od herce. Ale ji zoujal nápad vytvořit netypickou dvojici syna a matky. Proto chtěla vytvořit postavu, která byla tak trochu jako ona sama. Je v ní bezradnost i odvaha žít, strach i síla, citlivost í krutost... Matka i dítě jsou si opravdu blízcí.
Krystyna Jandová má ráda nové věci, protože jinak by ji prý profese nudilo k smrti. Natočila v Polsku i v cizině hodně filmů. Lidé říkají, že je hvězda. Vybojovala si to místo mezi herci tak trochu snahou odlišit se, vytvořit nový typ osobnosti. Současná moderní, dravá, kontroverzní žena - to vše o ní bylo napsáno. Neni herečkou, kterou si diváci zamilují hned a navždy. Může si dovolit luxus vybírat si role, třebaže ne vždy si vybrala dobře. Ale Krystyna Jandovᡠne chce čekat na Ofélii. Herectví přece nespočívá ve vytváření velkých roli, častokrát epizoda v dobrém filmu nebo hře může člověka ohromně uspokojit. Třeba v madarském filmu Mefisto kde hrála malou roli, ale byla to pro ni důležitá práce.
„Mám ráda divadlo," dodává, „protože vyžaduje jiné soustředění než film. Film mě dotvořil jako herečku, kamera sivšímá každého detailu. Při natáčení je zásadně nedostatek času a člověk proto musí být neomylný. Film nedovoluje zamýšlet se, hledat v sobě nové vyjadřovací prostředky. Prodávám to, co už umím. Ve filmu stačí pozvednout obočí, jeden pohled. V divadle člověk musí hrát celým tělem. Já jsem zatím v divadle neměla štěstí."
„A pokud jde o soukromí? Můj život je vcelku klidný, mám třinóctiletou dceru, tří psy. Žijí dost rychle a to tehdy, když hraji nebo miluji, na ostatním nezáleží. Pociťuji čím dál víc, jak čas prchá, někdy až hystericky. Pak okopávám zahrádku, jedu na venkov. Mým štěstím je, že jsem díky úspěchu v určitém smyslu nezávislá, nemusím předstírat, že jsem moudřejší, než opravdu jsem, že jsem hezčí. Nemusím předstírat ani v životě, ani v práci. Mohu si odpustit pózu filmové hvězdy. Mám vrásky, bývám unavená, všední, jako milióny žen. Bez kaviáru i bez ličidel."
A poslední z_trojice polských hereckých osobností se jmenuje GRAZYNA SZAPOLOWSKÁ. Podle některých lidí je velice atraktivní herečka, sexbomba s hereckým talentem. Na loňském Fìlmovém festivalu polských celovečerních filmů ve Gdyni získala Gdaňské lvy za svoji roli v psychologickém dramatu Krátký film o lásce, režiséra Krzysztofa Kiešlowského. Hraje výtvarnici Magdu, kterou pokradmu sleduje mladý soused, s nímž se rozvine zajímavá psychologicko-eratická hra. To samozřejmě nebylo první ocenění této výborné herečky. Získala již ceny na domácí půdě, vyhrávala čtenářské soutěže (Zlatý ekran za televizní role).
V roce 1982 jí jen o vlásek uníkla cena za nejlepši herecký výkon v Cannes. Bravurně zahrála Livii, která plála citem ke své kamarádce. Ztělesnila ji další polská herečka, Jadwiga Jankowská-Cìešlaková a získala již zmíněnou cenu. Šlo o maďarský film Jiný pohled režiséra Károlyho Makka. Gražyna tehdy vzbudila zájem mezinárodní kritiky a stala se slavnou. Začněme ale od začátku.
Gražyna Szazpolowská se narodila před 35 lety v Bydgoszczy. Ještě jako studentka divadelní fakulty prožila svůj první křest na plátně i na scéně jednoho z varšavských divadel. Upozornila na sebe rolí Ingy v tehdy slavné hře Leona Kruczkowského První den svobody.
Hrála v různých televizních seriálech, menší i větší role současných děvčat i historických postav. Role zpěvačky Lízy v hudebním retro filmu Léta dvacátá, léta třìcótá jí pomohla k ocenění nejvyššímu - stala se nejpopulárnější polskou herečkou.
Přes všechny úspěchy na divadelních prknech opouští v roce 1983 divadelní scénu a hraje pouze v televizi, a především ve filmech. Představila se divákům jako nevšední umělecká osobnost, jež je přímo stvořená k tomu, aby hrála v melodramatech, kde z velké části rozhoduje krás a půvab. Někteří diváci ji mají rádi především v rolích žen, jež překvapují erotickými rozmary. Ale např. ve filmu Wíeslawa Saniewského Pod dozorem, který se právě uvádí v našich kinech, si zahrála vězeňskou dozorkyni v uniformě, která potlačuje veškeré vášně, je zdánlivě studená a lhostejná.
Szapołowská patří k těm moderním herečkám, které se nechóvají režiséry vědomě tvarovat jako vosk. Symbolizuje určité představy a dokáže jim vdechovat život. Příkladem toho může být film Bez konce, plný velkých vášní o již jmenovaný Pod dozorem, ve kterém se objevuje sadismus, v Jiném pohledu je zas erotická noblesa a v Doteku próvé dotek smrti.
V minulém roce Grožyno Szapołowská ztvárnìla dvě významné role v sovětských filmech. První režiséra Igora Gostěva se jmenuje Opora a vznikl v koprodukci se Sýrìí. Děj se odehrává v jedné rozvojové zemi. Sovětští geolegové nalézají ložiska rudy, která zojímá Američany... Szapolowská hraje hezkou a sympotickou přítelkyni hlovního hrdiny. V dalším filmu První setkání - poslední setkáni vystupuje jako atraktivní zpěvačka Wonda, o pokouší se mladému detektìvovi Petrovi zabránit, aby přišel na stopu špionážní aféry. Tento melodromotický příběh ve stylu retro se odehrává v roce 1914.
Když Gražyna Szapolowská hovoří o svých rolích, tvrdí, že se no plátně objevila v období bourání určitého zavedeného hereckého stereotypu. Nepovožuje se za feministku ani v životě, ani na plátně. Zena ve filmu je pro ni člověkem a ten má tělo i duši. Je ji k smíchu dělení na „velké modré oči" a „přemýšlivý pohled".
Stvrzením jejího nadání byla jistě i nabídka režiséra světového jména Istvána Szabóa, který ji nabídl roli ve svém novém filmu Hanussen, roli ve stylu femme fatale, kterou si zahrála ráda a s úspěchem. Talent Gražyny Szapołowské se nadále rozvíjí, zatím poslední příležitostí je role ve filmu Tabu, což je komorní psychologické drama ve
skandìnóvském stylu, vyprávějící o lásce matky a dcery ke stejnému muži. Szapołowská je jakoby utlumená, zahleděná do sebe - skrývá své vášně a rivalítu se svou filmovou dcerou.
Szapolowská se pokouší vytvořit vlastní styl hraní, jako by nechtěla úplně odhalit své hrdinky. Myslí si, že stačí jen jakési náznaky bez konečné tečky. Má ráda tajemství, které by se měl snažit odhalit sám divák. Možná, že je to právě jeden ze základních rysů moderního herectví.
Odhalujeme-li my diváci, herecká tajemství sami, může v tom být i kus dobrodružství.
EVA BEDNÁROVÁ
ZDZISLAW ORNATOWSKI
Kino, 7/1989
